McDonnell Douglas DC-9 - Wiki slovník

DC-9
	DC-9-41, Northwest Airlines, 2006
Určení	dopravní letoun
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	McDonnell Douglas
První let	25. února 1965
Zařazeno	8. prosince 1965 (Delta Air Lines)
Charakter	Několik ve službě
Výroba	1965-1982
Vyrobeno kusů	976
Cena za kus	5,2 mil $ (-40, 1972)
Varianty	McDonnell Douglas C-9
Další vývoj	McDonnell Douglas MD-80 ; McDonnell Douglas MD-90 ; Boeing 717
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

McDonnell Douglas DC-9 (zpočátku známé jako Douglas DC-9) je americké dvoumotorové dopravní letadlo určené pro krátké tratě. Jde o první model z rodiny letounů podle návrhu firmy McDonnell Douglas, kterou později získala společnost Boeing. DC-9-se stal základem pro dopravní letouny jako MD-80, MD-90 a Boeing 717. S posledními dodávkami modelu 717 v roce 2006 skončila výroba serie DC-9/MD-80/90/717 po 41 letech, přičemž bylo vyrobeno 2441 strojů.

Je málo známo, že hlavní roli v jedné z největších leteckých katastrof na území bývalého Československa – tedy pádu dopravního letadla v roce 1975 v pražském Suchdole, podle níž byl natočen poslední díl seriálu Sanitka, sehrál právě letoun DC-9.

Vývoj

Vývoj DC-9 byl zahájen v roce 1960, počátkem roku 1962 již prodejní oddělení Douglasu nabízelo projekt nového stroje pro 55 až 77 cestujících. Cílem bylo vytvořit osobní dopravní letadlo středního doletu menší než předešlý čtyřmotorový DC-8. Pod označením model 2086 byl projekt DC-9 zveřejněn 8. dubna 1963. První let prototypu letadla DC-9 (N9DC) se uskutečnil dne 25. února 1965 z továrního letiště v Long Beach v Kalifornii. Osvědčení o letové způsobilosti od Federal Aviation Administration bylo DC-9 uděleno 23. listopadu 1965. Prvním dopravcem, který letoun zavedl 8. prosince 1965 do provozu, byla americká letecká společnost Delta Air Lines.

Vývoj letounu DC-9 společnost Douglas Aircraft Company finančně zcela vyčerpal a další pevné objednávky nepřicházely. Proto byl program DC-9 obnoven až v roce 1967 po sloučení s McDonnell Aircraft Corporation.

Varianty

Letouny DC-9 byly vyráběné v několika verzích:

DC-9-10: Nejstarší a nejmenší verze letadla DC-9. První letouny DC-9-10 byly poháněny dvouproudovými motory Pratt & Whitney JT8D-5 s tahem po 53,4 kN, pozdější stroje série 10 měly instalované výkonnější verze motorů JT8D o tahu po 62,3 kN. Celkem bylo vyrobeno 137 letounů DC-9-10.
DC-9-20: Původní verze DC-9-20 měla prodloužený trup o 2,9 m. Pozdější varianty -20 pro Scandinavian Airlines vycházely z původního krátkého trupu „desítky“, na který byly montovány silnější motory JT8D-9 nebo -11 z DC-9-30. Z modelu -30 konstruktéři použili také prodloužené křídlo a zadní část trupu s vestavěnými schůdky. Celkem 10 kusů vyrobených na objednávku SAS přezdívali její piloti Hot rod pro jejich velmi dobré dynamické vlastnosti.
DC-9-30: Verze DC-9-30 vstoupila do provozu v roce 1967. Byla o 4,5 m delší než původní verze, pro zlepšení letových výkonů měla „třicítka“ nové zakončení křídla. Rozpětí se tím zvýšilo o 1,21 m. Zkrácení vzletu a přistání umožnily sloty po celém rozpětí a díky výkonnějším motorům JT8D-9 o tahu po 65 kN vzrostla vzletová hmotnost na 49 000 kg. Bylo vyrobeno 662 ks letadel verze DC-9-30. C-9A Nightingale je vojenské označení sanitní verze se 40 lehátky.
DC-9-40: První vzlet 28. listopadu 1967. Letouny DC-9-40 byly uvedeny do provozu v roce 1968. Díky prodloužení trupu o dalších 1,87 m mohly přepravit až 125 cestujících. Motory JT8D-15 s tahem po 69 kN umožnily zvýšení vzletové hmotnosti na 51 800 kg. Celkem bylo vyrobeno 71 letadel verze DC-9-40.
DC-9-50

První vzlet 17. prosince 1974. Nejdelší ze všech verzí; měla oproti prvnímu provedení prodloužený trup o 8,41 m. Díky tomu mohly letouny přepravovat až 135 cestujících. DC-9-50 do provozu vstoupily 28. srpna 1975 u letecké dopravní společnosti Swissair. Pohon zajišťovala dvojice motorů JT8D-15 nebo -17 (tah po 71,2 kN).
DC-9 Super 80: Trup Super 80 je oproti modelu -50 prodloužen o 5,6 m, celkem tedy o 14 m. Letoun obdržel nové superkritické křídlo s lomenou odtokovou hranou a s přechody mezi trupem. Inovované byly také jeho koncové oblouky, čímž došlo ke zvětšení rozpětí o 4,38 m a díky rozšířenému kořenu křídla se zvětšila i zásoba paliva v integrálních nádržích. Zesílený podvozek s protiblokovacím zařízením byl převzat ze série -50. Nové motory JT8D-209 se zvětšeným průměrem byly modifikovány z typu JT8D-9. Zálet DC-9 Super 80 provedli piloti H. H. Knickerbecker, John Lane a palubní inženýrka Virginia A. Clare 18. října 1979. První stroje převzaly Austrian Airlines a Swissair v říjnu 1981.

Dalším zdokonalením verze DC-9 Super 80 vznikla v roce 1983 varianta MD-80 se zvětšeným rozpětím o 4,39 m a délkou trupu o 5,34 m pro 170 pasažérů. Dalšími vývojovými modely jsou MD-90 a MD-95.

Nehody a incidenty

Tento seznam nehod není kompletní

Do června 2018, letadla DC-9 postihlo 276 leteckých nehod, z toho ve 145 případech bylo letadlo zcela zničeno. Celkem 3 697 pasažérů a členů posádek bylo zraněno anebo usmrceno.

Let USAir 1016

Také dvě nehody tohoto typu které se staly na území Československa:

Specifikace

Charakteristiky DC-9 ^[2]
Varianta	-15 (-21)	-32	-41	-51
Posádka kokpitu^[3]^:s.66	Dva
Sezení (1 třída)^:s.15–18	90Y@31-32"	115Y@31-33"	125@31-34"	135@32-33"
Exit limit^[3]^:s.80	109	127	128	139
Cargo^:s.4	600 ft³ / 17,0m³ -15F: 2 762 ft³ / 78,2m³	895 ft³ / 25,3m³ -33F: 4 195 ft³ / 119,0m³	1 019 ft³ / 28,9m³	1 174 ft³ / 33,2m³
Délka^:s.5–9	104 ft 4.8in / 31.82m	119 ft 3.6in / 36.36m	125 ft 7.2in / 38.28m	133 ft 7in / 40.72m
Rozpětí^:s.10–14	89 ft 4,8in / 27,25m -21: 93 ft 3,6in / 28,44m	93 ft 3,6in / 28,44m		93 ft 4,2in / 28,45m
Výška^:s.10–14	27 ft 7in / 8,4m	27 ft 9in / 8,5m	28 ft 5in / 8,7m	28 ft 9in / 8.8m
Šířka trupu^:s.23	131.6in / 334.3 cm
Šířka kabiny^:s.24	122.4in / 311cm
MTOW^:s.4	90 700 lb / 41 141 kg -21: 98 000 lb / 45 359 kg	108 000 lb / 48 988 kg	114 000 lb / 51 710 kg	121 000 lb / 54 885 kg
Max. přistávací hmotnost^:s.4	81,700 liber (37 kg) -21: 95,300 liber (43 kg)	99,000 liber (45 kg)	102,000 liber (46 kg)	110,000 liber (50 kg)
Prázdná hmotnost^:s.4	49 162 lb / 22 300 kg -15F: 53 200 lb / 24 131 kg -21: 52 644 lb / 23 879 kg	56 855 lb / 25 789 kg -33F: 56 430 lb / 25 596 kg	61 335 lb / 27 821 kg	64 675 lb / 29 336 kg
Kapacita paliva^:s.4	24 743 lb / 11 223 kg	24 649 lb / 11 181 kg
Motor (2×)^[3]	JT8D-1(A/B) -5 -7(B) -9(A) -11 -15 -17; -21: -9(A) -11	-1(A/B) -5 -7(A/B) -9(A) -11 -15(A) -17(A)	-9(A) -11 -15(A) -17(A)	-15(A) -17(A)
Tah (2×)^[3]	-1(A/B) -7(A/B) : 14 000 lbf (62 kN), -5/-9(A): 12 250 lbf (54,5 kN), -11: 15 000 lbf (67 kN), -15(A): 15 500 lbf (69 kN), -17(A) : 16 000 lbf (71 kN)
Dostup^[3]^:s.67	35 000 stop (11 000 m)
MMo^[3]	Mach 0,84 (484 kn; 897 km/h)
Dolet^:s.36–45	1 300 námořních mil (2 400 km) -21: 1 500 námořních mil (2 800 km)	1 500 námořních mil (2 800 km)	1 200 námořních mil (2 200 km)	1 300 námořních mil (2 400 km)

Odkazy

Reference

↑ www.flightglobal.com. Dostupné online.
↑ DC-9 airplane characteristics for airport planning . Douglas aircraft company, June 1984. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Type Certificate Data Sheet no. A6WE . FAA, March 25, 2014. Dostupné online.

Literatura

NĚMEČEK, Václav. Civilní letadla 2. 1. vyd. Praha: NADAS, 1981.
NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x.
GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 427.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu McDonnell Douglas DC-9 na Wikimedia Commons
(anglicky) Kamufláže letounu DC-9 Archivováno 6. 8. 2016 na Wayback Machine.
(anglicky) Fotogalerie letounu DC-9

Zdroj:
>Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.

[1] www.flightglobal.com. Dostupné online.

[acaps-2] DC-9 airplane characteristics for airport planning . Douglas aircraft company, June 1984. Dostupné online.

[TCDS-3] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Type Certificate Data Sheet no. A6WE . FAA, March 25, 2014. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]