A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c9/Gulag_Location_Map.svg/310px-Gulag_Location_Map.svg.png)
Gulag (rusky: Glavnoje upravlenije lagerej, ГУЛаг, Главное управление исправительно-трудовых лагерей, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) byl jedním z oddělení lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD, ministerstva vnitra) Sovětského svazu řídící a spravující systém pracovních a koncentračních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy vlády.
Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.
Definice Gulagu
Dle Rady Lidových komisařů SSSR (rusky Совет народных комиссаров СССР) ze dne 7. dubna 1930 je „úkolem nápravně-pracovních táborů ochrana společnosti před sociálně zvláštně nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací“.[1]
Princip gulagu
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/64/Gulag11.jpg/220px-Gulag11.jpg)
Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.[2] Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů Gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál). Projekt pracovních táborů po celém severu země vypracoval v roce 1929 Naftalij Frenkel, který návrh osobně předložil Stalinovi a získal jeho souhlas.
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/14/Frenkel2.jpg/220px-Frenkel2.jpg)
Podmínky v různých táborech byly dost různorodé a měnily se i v čase. Vzhledem k relativní organizační volnosti a moci táborových velitelů (kterou jim NKVD poskytoval) záleželo na tom, kdo byl táborovým velitelem – zda racionálně a „liberálněji“ myslící velitel, nebo „krvelačný sadista“. Některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Existovalo ale i něco málo táborů, kde se žilo relativně dobře, např. pro některé klíčové vědce, kteří měli i v těchto podmínkách bádat.[3]
Počet lidí v Gulagu
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/0d/Canal_Mer_Blanche.jpg/220px-Canal_Mer_Blanche.jpg)
Jen v období Stalinovy vlády (1929–1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.
Známí vězni
- Andrej Alexejevič Amalrik, ruský spisovatel
- Anton Antonov-Ovsejenko, ruský historik a spisovatel
- Anna Barkovová, ruská básnířka a novinářka
- Menachem Begin, izraelský politik a premiér
- Bohumil Borecký, československý plukovník
- Margarete Buber-Neumann, německá levicová novinářka, vězeň nacistického i sovětského systému
- Vladimir Bukovskij, ruský neurofyziolog a spisovatel
- Konstantin Alexandrovič Čcheidze, česko-ruský spisovatel a filosof
- Julij Markovič Daniel, ruský spisovatel a překladatel
- Pjotr Dmitrijevič Dolgorukov, ruský politik
- Vladimir Dremljuga, ruský disident
- Mustafa Džemilev, vůdce krymských Tatarů
- Pavel Florenskij, ruský matematik, filosof a teolog
- Naftalij Aronovič Frenkel, ruský obchodník, vězeň i organizátor Gulagu
- Jevgenija Ginzburgová, ruská spisovatelka a disidentka
- Valentin Gluško, ruský konstruktér raketových motorů
- Lev Gumiljov, ruský historik a etnolog
- Anatolij Markovič Gurevič, sovětský špion
- Gustaw Herling-Grudziński, polský novinář a spisovatel
- Ryszard Kaczorowski, polský státník
- Lev Kopelev, ruský spisovatel a disident
- Sergej Koroljov, fyzik a konstruktér raket
- Merab Kostava, gruzínský disident
- Ján Košút, slovenský student
- Sergej Adamovič Kovaljov, biolog, obhájce lidských práv a politik
- Karel Kubánek, československý letec
- Osip Mandelštam, ruský básník
- Sergej Vladimirovič Marakujev, ruský emigrant v Praze, dědeček A. Kopřivové
- Anatolij Marčenko, ruský spisovatel a disident
- Polina Molotovová, manželka V. M. Molotova
- Jurij Fjodorovič Orlov, ruský fyzik a disident
- Konstantin Päts, estonský politik a prezident
- Vladimir Michajlovič Petljakov, ruský letecký konstruktér
- František Polák, český advokát, účastník I., II. i III. odboje
- Nikolaj Nikolajevič Polikarpov, ruský letecký konstruktér
- Karl Radek, revolucionář a komunistický politik
- Konstantin Konstantinovič Rokossovskij, sovětský maršál a polský politik
- Andrej Donatovič Siňavskij, ruský spisovatel a disident
- Josip Slipyj, ukrajinský arcibiskup a kardinál
- Dušan Slobodník , slovenský spisovatel
- Alexandr Solženicyn, spisovatel, nositel Nobelovy ceny
- Vasyl Stus, ukrajinský spisovatel
- Varlam Tichonovič Šalamov, ruský spisovatel
- Natan Šaransky, sovětský matematik, disident a izraelský politik
- Karlo Štajner, jugoslávský komunista a revolucionář
- Lev Sergejevič Těrmen, ruský vynálezce
- Andrej Nikolajevič Tupolev, letecký konstruktér
- Kārlis Ulmanis, lotyšský politik a prezident
- Sergej Vojcechovský, československý generál
- Raoul Wallenberg, švédský diplomat
- Lothar Wolleh, německý fotograf
Cizinci v Gulagu
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/6b/Osobn%C3%AD_pr%C5%AFkaz_Vandy_Marx_z_Gdyni.jpg/220px-Osobn%C3%AD_pr%C5%AFkaz_Vandy_Marx_z_Gdyni.jpg)
Gulag nebyl určen jen pro občany SSSR, ale ocitli se zde lidé mnoha dalších národností. Hned po rozdělení Polska mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem v roce 1939 docházelo k masovým deportacím Poláků, jež se ocitli na územích okupovaných Sovětským svazem, ale také představitelů dalších národů (Bělorusů a Ukrajinců), kteří de iure nebyli občany SSSR. Když Rudá armáda vytlačila z Maďarska vojska Třetí říše, započal transport představitelů elit i dalších práceschopných osob do Gulagů (zde již byla řada válečných zajatců). Z Budapešti byl do Gulagu odvlečen též švédský diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil životy odhadem 100 000 Židů. Celkově bylo do Gulagů odvlečeno přibližně 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Maďarská lidová republika však na navrátilce pohlížela krajně nedůvěřivě, a tak se stali cílem častých represí.[4] Jako pravděpodobně poslední maďarský vězeň Gulagu se v roce 2000 vrátil (po 53 letech), původně válečný zajatec z druhé světové války, András Toma.[5][6] Do gulagu se dostalo také mnoho z více než 4 000 Finů, zajatých během Zimní a pokračovací války se SSSR.[7] Mezi cizince v gulagu patřili i Čechoslováci jako například Sergej Vojcechovský, Jan Plovajko nebo Imrich Gablech.
Povědomí o gulagu
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/ef/Kolyma_road00.jpg/220px-Kolyma_road00.jpg)
Oproti obecnému povědomí se politici a novináři západu o systému sovětských pracovních táborů dozvěděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové podrobnější informace se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna.
Významné tábory
Díla inspirovaná Gulagem
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/90/Evstafiev-solzhenitsyn.jpg/220px-Evstafiev-solzhenitsyn.jpg)
- Josef Martin Bauer, Kam až mě nohy donesou (česky Naše vojsko 1994, 2017; zfilmováno 2001 jako Bílé peklo) – příběh německého vojáka jako zajatce v sovětském pracovním lágru na Sibiří a jeho následného útěku
- Monika Zgustová, Oblečené k tanci na sněhu (Argo, 2020) – autorka zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života
- Fritz Blankenhorn, A nebylo návratu (česky Baronet 2004) – příběh německého zajatce v sovětském pracovním lágru
- Jan Demčík, Můj útěk do gulagu (1995, 2001) – podkarpatský Rusín, který byl po svém útěku do Sovětského svazu zatčen a poslán do gulagu
- Jevgenija Ginzburgová, Strmá cesta (česky Odeon 1992) – zatčeni mladé sovětské komunistky, obvinění a léta v Gulagu až po rehabilitaci
- Karel Goliath, Zápisky ze stalinských koncentráků: Výběr ze vzpomínek a studií (Köln – Index 1986, Ergo – 2018) – příběh českého právníka, historika a spisovatele, vězněného v gulagu v letech 1939 až 1955
- Gustaw Herling-Grudziński, Jiný svět (1951 v Anglii; česky Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha 1994)
- Ján Košút, Cez červený očistec (Bratislava 1995, 2009)
- Jiří Svetozar Kupka, Krvavé jahody (2007, 2008, 2016) – smyšlený příběh Věry Sosnarové, kterou NKVD podle jejích slov odvlekla do gulagu
- Armand Maloumian, Synové Gulagu (česky 1990) – autentické zážitky z osobního prožití
- Jean Nicolas, Jedenáct let v ráji (1958 ve Francii, česky 2020) – vzpomínky francouzského katolického kněze, vězne Gulagu
- Boris Pasternak, Doktor Živago (1957 v Itálii; Bratislava 1969; česky Lidové nakladatelství 1990, Odeon 2003, 2011, 2019)
- Sławomir Rawicz, Dlouhá cesta (1956 v Londýně; česky Jota 2007, 2011; zfilmováno 2010 jako Útěk ze Sibiře) – o transportu do gulagu, tamních podmínkách a o útěku do Indie
- Alexandr Solženicyn, Jeden den Ivana Děnisoviče (1962 v SSSR; česky Svět sovětů 1963, 1965, Lidové nakladatelství 1991, Academia 2000, 2002, Leda 2011)
- Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag (1973 v zahraničí; česky 1990, 2011)
- Varlam Tichonovič Šalamov, Kolymské povídky (, G plus G 2011)
- Karlo Štajner, 7 000 dní na Sibiři (1971 Jugoslávie; česky Naše vojsko 1991, 2008, 2011)
- Guzel Šamilevna Jachinová, Zulejka otevírá oči (česky Prostor 2017)
Galerie
-
Velitel NKVD Genrich Jagoda při inspekci kanálu Moskva-Volha, který budovali vězni gulagu. Vlevo za Jagodou je N. S. Chruščev.
-
Muzeum gulagu v Moskvě
-
Ruské město Vorkuta, bývalý tábor gulagu, kde stále žijí tisíce bývalých vězňů a jejich potomci
-
Solovecký kámen v Moskvě - pomník obětem gulagu
-
Maska smutku v Magadanu - pomník obětem gulagu
Odkazy
Reference
- ↑ Čechoslováci v gulagu (2/3) In: ČT 2, 2017-11-07
- ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 12)
- ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 29)
- ↑ Gulag . Teror Háza / Dům Teroru . Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-04. (anglicky)
- ↑ SEDLÁK, Gabriel. Kdy končí válka? . Lidové noviny / CS Historie, 2004-5 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-24.
- ↑ WHITTELL, Giles. Hungary buries its PoW held for 55 years . The Times, 2004-4-8 . Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MALMI, Timo. Finland: Finnish soldiers as captives of Stalin and Hitler . The Times, rev. 2009-2-20 . Dostupné online. (anglicky)
Literatura
- APPLEBAUM, Anne. Gulag. : BETA Dobrovský, 2004. ISBN 80-7306-152-X. S. 608. – autorka byla za knihu v roce 2004 oceněna Pullitzerovou cenou
- BYSTROV, Vladimír. Průvodce říší zla, Academia 2007, 748 str., ISBN 80-200-1482-9
- KUPKA, Jiří S. Krvavé jahody. : Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1747-3. S. 205.
- POLIŠENSKÁ, Milada. Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945-1953. Praha, Bratislava: Libri, 2006. ISBN 80-7277-315-1. S. 512.
- SOLŽENICYN, Alexandr, Jeden den Ivana Děnisoviče (1962 v SSSR; česky 1963, 1991, 2001, 2011)
- SOLŽENICYN, Alexandr, Souostroví Gulag (1973 v zahraničí; česky 1990, Academia 2011)
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Gulag na Wikimedia Commons
- (slovensky) Ústav pamäti národa – seznam československých občanů odvlečených sověty do Gulagu
- (česky) Gulag.cz (Virtuální muzeum Gulag Online)
- (česky) Gulag, historie, mapy - Totalita.cz
- (rusky) Mapa Gulagů
- (německy) Gulag Memorial. Mapa táborů, archiv dokumentů
- (anglicky) The Gulag Collection by former prisoner Nikolai Getman
- (anglicky) Tábory teroru, často pozapomínané, New York Times
- (anglicky) Ekonomie nucených prací: Sovětský Gulag Archivováno 8. 10. 2015 na Wayback Machine.
- (litevsky) Gulag, album fotografií
>Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Bajkalsko-amurská magistrála
Bělomorkanal
Bělomořsko-baltský kanál
Dalstroj
Devátá pevnost
Ekibastuz
Naftalij Aronovič Frenkel
Jeden den Ivana Děnisoviče
Kengirské povstání
Kolyma (region)
Kolyma (silnice)
Kolymské gulagy
Norillag
Ozerlag
Solověcký kámen
Solovecký tábor zvláštního určení
Souostroví Gulag
Tábor Vorkuta
Volžsko-donský průplav
Vorkuta
Železniční trať Salechard–Igarka
Updating...x
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.